Sám sobě přítelem

Milada LANGFELNEROVÁ

Nepodceňujme děti

Je 1. září – začíná nový školní rok.

Pro rodiče i pro děti je prvních pár dní ve škole plných vzrušení, nadějí, ale také zmatků a stresu. Zorganizovat chod rodiny s dětmi, souhru vyučování, všech zájmových kroužků a povinností u všech členů rodiny je slušný logistický výkon. Mám 3 děti a i když jsou už velké, dobře si pamatuji zmatky provázející začátek školního roku.boy-160168_640

Škola je v životě dítěte velmi silný element – tráví v ní mnoho hodin každý den, musí se sžít s příjemnými lidmi i s těmi nepříjemnými, zažívá úspěch i ponížení, naděje, očekávání, první lásky i zklamání.

Škole patří ve většině rodin větší díl bdělého času dítěte než nám, rodičům. O to drahocenější je každý okamžik, který s dětmi trávíme, protože děti potřebují kontakt se světem dospělých, aby se v něm naučily žít. Pokud nepředáme dětem své postoje, hodnoty a názory my, udělá to někdo jiný. Nám pak zbývá jen údiv: „Kde se to v něm bere?“

Když byly naše děti malé a já jsem s nimi trávila čas při mateřské dovolené, užívala jsem si každý den. Pozorovala jsem děti při hře, odpovídala na jejich otázky, řešila jejich trápení … a nepřestávala žasnout nad jejich jedinečností. I když byly všechny ze „stejného hnízda“ a měly stejný genetický základ, bylo každé jiné, mělo jiné reakce, potřeby i přání.

Postupem času jsme se s manželem naučili s dětmi mluvit o všem. Přiměřeně jejich věku a přiměřenou formou. Pokud jsme jim chtěli předat nějaké poselství, využívali jsme k tomu jejich zvědavost a společné stolování – prostě jsme si o daném tématu povídali u jídla a děti, které věděly, že mají u jídla mlčet nebo hovořit pouze k tématu, poslouchaly o to víc, o co méně se mohly zapojit do diskuze :-) Když byly větší, ptaly se a hovořily s námi.

S nástupem do školy byly děti konfrontovány s jiným postupem – někdo jim něco vykládal a nečekal na jejich samostatné názory. Začly se objevovat první „nárazy do zdi“. Naštěstí se setkávaly spíše s moudrými pedagogy, kteří je přijali a respektovali. A těch několik, kteří vlivem nepříliš vyvinutého sebevědomí, hůř snášeli jiné názory než jejich, byly děti schopné „přežít“, protože jejich sebevědomí bylo v pořádku :-)

Nyní už jsou 2 ze 3 dětí dospělé a já mohu lépe posoudit, jaké ovoce naše jednání s nimi přineslo (nechci říkat výchova – jsem líná matka, nikdy bych se nenamáhala děti „vychovávat“ ve smyslu vnucovat jim své názory, honit je do něčeho, co je nebaví, trvat za každou cenu na dobrých známkách ve škole, plnit si skrze ně své ambice,…).

Je radost dát se s nimi do řeči, mají široký záběr zájmů a ve spoustě oblastí nás s manželem předčí,…. a tím nás udržují „ve střehu“ a „v obraze“.

Před 2 dny jsem si s dcerou povídala o finanční gramotnosti, vysvětlovala jsem jí systém daní, den daňové svobody, problematiku půjček, „krysího závodu“ za vyšším příjmem, atd. Dcera reagovala dětsky (je jí 12 let): „Když seženu dost podpisů na petici, změní politici zákony k daním?“ „Ne, nezmění, vyhovují jim – ale jsem ráda, že nad tím přemýšlíš.“

Včera, v předvečer nového školního roku, se u nás rozhořela vášnivá diskuze na téma školství – od chování žáků a učitelů kdysi a dnes, využitelnosti poznatků ze školy v běžném životě, přes školský systém v zemích bývalého Rakouska–Uherska a jeho srovnání se systémy jiných zemí, alternativní způsoby vzdělávání (2 ze 3 dětí zažily na vlastní kůži domácí vzdělávání, jednomu vyhovovalo a prospělo, druhému nevyhovovalo), … až po návrhy na změny systému a komentáře k novým návrhům změn od ministryně školství.

Neshodli jsme se všichni ve všem – a to je dobře. Aspoň vím, že děti mají svůj názor, nepodřizují se slepě autoritě, ale přemýšlejí a hledají vlastní cesty.

Jsem pro to ráda. Naučily se to jako malé a pokračují v tom jako velké. Možná jsme jenom s manželem měli ohromné štěstí na děti, které nám byly „půjčeny“ do života, ale možná na tom máme také svůj díl:-)

Co říci závěrem?

Nedělám si nárok na rozdávání rad. I my s manželem jsme jistě udělali spousty chyb ve výchově (zpětně je vidím a mrzí mě). Přesto se chci s vámi rozdělit o to, co se nám vyplatilo:

Milovat děti a dopřát jim svobodu. Naučit je mít vlastní názor, ale počítat i s důsledky. Nechat je růst, ale ne jako dříví v lese – provázet je, předávat jim své názory a hodnoty, protože jinak to udělá někdo jiný.

Důvěřovat jim (a občas nenápadně prověřit :-). Mluvit s nimi kdykoliv a o čemkoliv (naši pubertu provázely rozhovory do 1 hodiny v noci, po tmě se nejlépe povídá :-).

Ukazovat cestu, ale dopřát jim jejich vlastní (i s případnými „nárazy“).

Mladší syn v prváku na střední škole přišel se čtyřkou a informací, že škola, kterou si sám vybral, ho nebaví a asi ji nechá. Podpořila jsem ho v jeho rozhodnutí, poukázala na výhody vlastního pravidelného příjmu (protože my s manželem ho živit nebudeme), prospěšnosti změny životního stylu (práce s lopatou celý den na čerstvém vzduch je užitečnější než hrbení se v lavici) a ujistila ho, že se nemusí obávat, že by při své inteligenci trpěl nedostatkem podnětů, protože když den začíná v 5 ráno, je dost dlouhý na to, aby si po práci našel čas na své zájmy (pokud na ně najde i sílu).

Mluvila jsem zcela vážně a synek owl-47526_640nevěděl, co si má o tom myslet. Ale nakonec pochopil, že to „vážně“ i myslím. Že ho nebudu přemlouvat, ale nechám ho natlouci si nos. Od té doby čtyřky nenosí a místo přerušení studia častěji používá slova „vysoká škola“. Hleďme, jak ho ten obor začal bavit. Moudrý kluk :-)

Pokud děti dostanou jasná pravidla, bezpečí a jistotu – zvládnou samy všechno ostatní.

Když byl starší syn na 2. stupni ZŠ, přinesl trestný domácí úkol. Několik spolužáků rozzlobilo učitelku natolik, že celá třída dostala trest. Syn ho odmítl napsat s odůvodněním, že on nezlobil. Ujistila jsem se, zda opravdu necítí ani trochu špatné svědomí a když mě ujisti, že on neprovokoval, napsala jsem paní učitelce vzkaz. Něco v tom smyslu, že souhlasím s tím, aby syn úkol nevypracoval, protože on nevyrušoval.

Druhý den došlo ke kontrole úkolu. Kdo ho nepřinesl, dostal bez milosti pětku. Syn se postavil, oznámil, že úkol nemá a že s tím jako matka souhlasím a předal paní učitelce můj vzkaz. Rozčílila se a požadovala Žákovskou knížku. Syn jí ji dal a nijak to nekomentoval. Na konci hodiny vrátila synovi Žákovskou knížku – bez zápisu i bez oznámené pětky. Asi pochopila, že kolektivní trest není ideální řešení a možná i pocítila respekt před 11letým klukem, který se ve vší slušnosti dokázal vzepřít.

Takových příběhů bych mohla uvést několik ke každému z dětí.

Jsem na ně hrdá a vím, že se v životě neztratí. Možná nepůjdou vyšlapanými cestičkami a možná někdy narazí, ale to přece nevadí. Aspoň se nebudou v životě nudit :-)

Ale samostatnému úsudku a trvání si za svým nenaučí naše děti škola ani nikdo jiný, to je úkol nás, rodičů.

Jsem si jistá, že všichni chceme pro své děti to nejlepší. Přeji nám všem, aby se nám to dařilo, abychom měli dost lásky, moudrosti, trpělivosti i ráznosti při výchově našich dětí. Abychom se dokázali zasmát jejich nápadům a otevřít jim náruč v jejich starostech. Prostě abychom byli ti nejlepší rodiče pro naše děti, protože spoléhat na druhé se nevyplácí.

A to byl i závěr našeho domácího rétorického cvičení na téma škola – škola má přinášet široký obzor vzdělání, vše ostatní je na rodině.

 

Na úplný závěr si neodpustím pár myšlenkových smyček:

Víte, že mozek všech lidí má na startu stejné možnosti? To, že z někoho je vzdělaný člověk a z někoho analfabet nesouvisí s genetikou, ale s množstvím podnětů od útlého dětství.

Víte, že dětství patří podle čínské medicíny k elementu dřeva a dospívání k elementu ohně? Pro dřevo je charakteristický věčný pohyb, proměna, akce. Pro oheň smích, červenání, láska. Jak přesné, že?

Víte, že moudrost patří k elementu vody a ta souvisí se stářím? Pokud naše děti zapřáhneme do získávání mouder a nedopřejeme jim proměnu a prosté vyblbnutí se, přesouváme je ze dřeva (začátek života) do vody (konec života)? Okrádáme je o celý život se vším, co přináší.

Ale pozor – stáří souvisí s fatálními nemocemi a ty bychom u svých dětí jistě viděli neradi!

 

Pokud vás článek zaujal a chcete se dozvědět víc o souvislostech mezi emocemi a nemocemi, klikněte ZDE.

Těším se na vaše připomínky a komentáře a děkuji předem za případné „lajky“.

Krásný den všem.

Milada Langfelnerová

Propagátorka vědomé péče o tělo a duši. Šiřitelka povědomí o psychosomatice a autorka eBooku Na nemoce přes emoce, ve kterém srozumitelnou formou pomáhá všem pochopit vztah duše a těla a obnovit ztracenou harmonii.

Obdivovatelka tradiční čínské medicíny. S láskou propaguje význam prevence a s využitím moudrosti tradiční čínské medicíny šíří unikátní systém podpory zdraví a pohody HEXAGRAM >>

Více o mně se můžete dozvědět Můj příběh si přečtěte zde>>

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole