Sám sobě přítelem

Milada LANGFELNEROVÁ

Hledám své hranice aneb více než 600 km na elektrickém vozíku

Před několika dny jsem opět mluvila s Janem Duškem – prvním Čechem, který, ač odkázaný na invalidní vozík, putoval více než 600 km dlouhou trasu do Santiaga de 1370_1Compostela. Při našem povídání řekl větu, která mě zaujala: „Hledám své hranice.“

Všichni jsme nějak omezení – prostředím, možnostmi, nemocí, … všichni máme své hranice, ale ne všichni je známe.

U člověka, který je odkázaný na elektrický invalidní vozík a pomoc druhých lidí bychom je určitě viděli někde blíž, než ve španělském Santiagu. Ale on to viděl jinak – a dokázal to.

Domluvili jsme si schůzku a povídali si o nemoci, o cestě, o životě.

Pár střípků vám tu předkládám – snad vám pomohou rozšířit vaše hranice a posunout vaše omezení.

Jendo, kdy ti vlastně přišli na roztroušenou sklerózu?

To bylo měsíc po mé svatbě, ve 23 letech. Brnělo mě oko a pak jsem přestal cítit polovinu těla, ale samo to přešlo. Pak přicházely další ataky.

Jaké to je, dozvědět se takovouhle diagnózu?

Já jsem to moc neřešil. Dělal jsem, co mi doktor řekl a bral to, jak to je.

Jen mě mrzelo, že když jsem začal zakopávat, spousta lidí si myslelo, že jsem opilý, a to bylo třeba dopoledne, tak jsem si pořídil hůlku, aby bylo vidět, že je problém jinde.

Jak dlouho jsi na vozíku?

5,5 roku. Tehdy jsem taky skončil v práci. Skleróza zasáhla i ruce, porucha jemné motoriky, už mě nikdo nezaměstná.

Žiješ z invalidního důchodu, ale nevzdal jsi to. Jak to jde?

Dělám si, co chci a nechávám život plynout. Neřeším to.

V září 2015 jsem byl s kamarády v Turecku, potápěli jsme se v Egejském moři. Půl hodiny jsem krmil ryby. Natočili mi video – z něj jsem pak ještě dlouho žil. Pustím ti ho.

V Turecku jsme taky navštívili Efez a domek na Slavičím kopečku, ve kterém zemřela Panna Maria. Je to silné duchovní místo.

Každý rok jezdím po republice, nejvíc do Jižních Čech, mám to tam rád.

Letos jsi jel trochu dál :-) . Jak k tomu došlo?

Před rokem jsem tady doma griloval s poutníkem Petrem Hirschem a povídám: „Péťo, já chci do Compostely.“ A on se nadchnul, založil sbírku a 10.5.2017 jsme vyjeli.

Jaké to bylo?

Náročné, lhal bych, kdybych říkal, že ne. Jsem hrozně vděčný týmu, který jel se mnou, bez něj bych to nedokázal.

Bylo nás asi 8 a můj 9letý syn. Na toho jsem moc hrdý, skoro celou cestu šel, má v nohách určitě 600 km, byl k neutahání.

Každý den byl jiný. Cesta byla kamenitá, spousta kopců, 30% se dalo na elektrickém vozíku, ale 70% jsem musel na manuálním, často s pomocí druhých, tahali mě na lanech, … Je to jejich zásluha.

Na cestě jsem zažíval úžasná setkání, lidé byli milí, vstřícní. A když jsem si uvědomil, kolik lidí mě podpořilo už doma, cítil jsem povinnost i vůči nim tu cestu zvládnout.

Potkávali jsme poutníky z celého světa, z Ameriky, Evropy i Asie, … Dodnes jsem s některými v kontaktu. Čím blíž jsme byli k Santiagu, tím víc poutníků bylo na cestě. Byli prostě tam a čistili si hlavu. Každý měl svůj důvod, jeden Němec třeba putoval, aby se zbavil závislosti na kokainu. Prý je už čistý.

Celkem jsme šli 634 km. Byla to klasická pouť, spali jsme po ubytovnách.

Syn to celé absolvoval s námi. A ta cesta ho proměnila, jako by povyrostl. Po návratu mi volala jeho učitelka, prý: „Co jste s ním provedl?“ „Já nic, to ta cesta.“

Ještě ti povím zážitek. Jel jsem před ostatními, chtěl jsem být sám, začínalo pršet a pláštěnku jsem měl u ostatních daleko vzadu.

Zvedl jsem hlavu k nebi a zakřičel: „Jen mi dej klidně víc. “ A začalo lejt. Koukal jsem, trvalo to asi půl hodiny, pak jsem sepnul ruce, otočil se znovu k nebi a zaprosil: „To už stačí.“ A ono přestalo. Když mě dohnali ostatní, už svítilo slunce. Je to síla, tam nahoře nás opravdu slyší a vyslyší.

Bylo tam asi hodně emocí …

Před katedrálou v Santiagu jsem seděl snad hodinu a jen se díval. Bylo to impozantní. Pak jsme autem dojeli ještě do Finisterry („konec světa“), k oceánu. Když jsem viděl, jak syn běhá za vlnami a je šťastný, tekly mi slzy.

Tak už píšeš knihu :-) ?

Ne. O cestě je natočený dokument, bude mít asi 2 hodiny. V předpremiéře se bude vysílat v Praze, Brně a Ostravě, premiéra bude v Praze a potom poběží asi ve 40 kinech po republice.

Taky máme stránky věnované cestě: www.caminonakoleckach.cz . Camino znamená španělsky „cesta“.

Kam vyrazíš příště?

Rozhodně bych si to chtěl ještě zopakovat a taky mě lákají jiné cesty. Ale příští rok to nestihnu, budu se účastnit většiny promítání dokumentu po celé republice.

Tenhle rozhovor půjde na můj blog, chceš něco vzkázat čtenářům?

(chvilka zamyšlení) Můžete všechno, co chcete. Dělejte, co cítíte, že musíte udělat a nikdo vás nezastaví. Stačí jen chtít.

Jakákoliv cesta, i ta bez cíle, má moc měnit duši. Cesta sama je ten cíl.

Díky a ať se ti všechny cesty splní.

Co vy na to? Inspirující, že.

Léto je časem cestování a poznávání nových lidí, míst, prožívání nových zážitků a situací.

Ať se vám všem v letošním létě splní přání a dokážete posunout svá omezení a hranice.

Pokud se chcete dozvědět víc o souvislostech mezi duší a tělem, o mezeních, která si budujeme vlastním myšlením, klikněte ZDE.

Pokud chcete vědět o zátěži, kterou jste si přinesli na svět ve chvíli Vašeho narození a naučit se s ní pracovat, využijte akce ZDE.

Milada Langfelnerová

Mojí dlouholetou vášní je lidské tělo jako celek. Ráda Vám pomůžu porozumět jeho řeči a být tak sám sobě nejlepším přítelem. Můj příběh si přečtěte zde>>

Milada je autorkou úspěšného e-booku Na nemoce přes emoce, ve kterém srozumitelnou formou pomáhá všem pochopit vztah duše a těla a obnovit ztracenou harmonii .

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole